Kniha Viktora E. Frankla Člověk hledající smysl je jednou z nejvlivnějších knih v psychiatrické literatuře od dob Freuda. Začíná dlouhým, suchým a hluboce dojemným osobním esejem o Franklově pětiletém pobytu v Osvětimi a dalších koncentračních táborech a o jeho snaze najít během této doby důvody k životu. Druhá část knihy popisuje psychoterapeutické metody, které Frankl na základě svých zkušeností z táborů poprvé vyvinul. Freud věřil, že lidský život je řízen sexuální touhou a pokušením. Frankl naproti tomu věří, že nejhlubším pudem člověka je hledání smyslu a účelu. Franklova logoterapie je proto více v souladu se západními náboženstvími než freudovská psychoterapie.