Daliśmy radę, chłopaku. Wspomnienia

Zvládli jsme to, chlapče. Vzpomínky – Anthony Hopkins

Vzpomínky

Upřímné a vášnivé vzpomínky filmové ikony a komplexního člověka, který již více než šedesát let inspiruje diváky svými výjimečnými rolemi

Anthony Hopkins se narodil a vyrůstal v Port Talbotu, malém velšském průmyslovém městečku. Dospíval v době války a krize, obklopen muži, kteří se vyhýbali projevům citové vnímavosti. Byl slabým žákem, takže ho spolužáci, rodiče i učitelé považovali za ztroskotance a nevěřili mu v zářivou budoucnost. Jednoho sobotního večera však tento opovrhovaný chlapec zhlédl adaptaci Hamleta z roku 1948, která v něm vzbudila dosud nepochopitelnou vášeň a nasměrovala ho na cestu, kterou pro něj nikdo nepředpokládal.

Sir Anthony upřímně a poutavě popisuje jednotlivé etapy své kariéry a ukazuje vznik svých nejznámějších rolí. Díky monologu Jaga z Othella se dostal na prestižní Royal Academy of Dramatic Art, pod křídla samotného Laurence Oliviera. S Richardem Burtonem se poprvé setkal v dětství, v domě učitelky kresby, a později s ním stanul tváří v tvář v divadelní šatně před představením Equus – již jako plnohodnotný herec. K vytvoření nezapomenutelné role v Králi Learovi využil stoicismus svého otce a dědečka.

Upřímně také popisuje vzestupy a pády ve svém osobním životě. Závislost zničila jeho první dvě manželství a vztah s jediným dítětem. Kvůli alkoholu téměř zemřel. Tato zkušenost ho nakonec přivedla na cestu střízlivosti, z níž nesklouzl už téměř půl století. Stejně jako ostatní muži v jeho rodině neustále bojuje s touhou po samotě a vyhýbá se bližším vztahům ze strachu, že by mohl být zraněn. S přibývajícím věkem stále více přemýšlí o vlastní smrtelnosti a připravuje se na odhalení toho, co jeho otec nazýval Velkým tajemstvím.

Po celý život, ať už v momentech bolestné ztráty, nebo v okamžicích mimořádné radosti, provází sira Anthonyho jeden stálý prvek: fotografie tříletého Tonyho. Zachycuje okamžik, kdy dostal druhou šanci na štěstí, tiché předzvěst chyb, které měl spáchat, a nesčetných možností, které se mu měly otevřít. Dnes ho od toho neklidného dítěte dělí značná vzdálenost a při pohledu na tuto fotografii s hrdostí říká: „Zvládli jsme to, chlapče.“